ZPRÁVY CEM (SZÚ, Praha) 2000; 9(2):
Symposium o
bioterorismu, Sydney, srpen 1999, I.část
___________________________________________________________________________
Zdeněk
Ježek
Za sponzorství
Australské mikrobiologické společnosti se konalo 14. srpna 1999 v Sydney
symposium o bioterorismu, které se účastnilo několik set virologů, bakteriologů
a parazitologů účastnících se
XI.kongresu Mezinárodní unie mikrobiologických společností. Moderátorem
symposia byl prof. D.A. Henderson z Centra pro civilní bio-obranné studie
univerzity J. Hopkinse v Baltimore, USA. Ve své úvodní řeči poukázal na
fakt, že po minulá desetiletí byly biologické zbraně hrubě podceňovány a
zastíněny hrozbou nukleárních zbraní. V tomto stínu byly, zcela utajeně,
rozpracovány metodiky použití biologických prostředků nejen proti lidem, ale i
zvířatům a rostlinám, především úrodě. V poslední době dochází k přehodnocení
situace z níž vyplývá : i) hrozba akcí biologického terorismu je ve srovnání s
minulostí, daleko větší (recepty na výrobu biologické zbraně jsou dnes na
Internetu), ii) včasná detekce osob či teroristických skupin hodlajících použít
biozbraně a rovněž tak paralysování přímých bioteroristických akcí je velice
obtížné, iii) opatření zaměřená proti bioteroristické hrozbě, pokud vůbec
existují, mají pouze minimální podporu a finanční zabezpečení.
Irák
O problematice výroby a utajování biozbraní referoval Dr.
Hamish Killip, dlouholetý pracovník Porton Downu a poradce britské zpravodajské
služby. Účastnil se práce inspekčního týmů v bývalém Sovětském svazu v r.1991 i
práce mezinárodního inspekčního týmu v Iráku po válce v Perském zálivu. O
výzkumu a možnostech výroby biologických zbraní v Iráku se začalo uvažovat již
od konce 60.let. Teprve v 70. létech se dostalo těmto záměrům systematické
podpory ze strany iráckých vojenských i zpravodajských kruhů. Tajné laboratoře
k výzkumu a výrobě biozbraní byly zřízeny na pokraji pouště (na území 5x2 km).
Práci řídili odborníci, školení v zahraničí. Studovala se především technologie
hromadné výroby a bakterií a jejich toxinů. V době iránsko-irácké války
armádní velení srovnávalo možnosti použití jak biologických tak chemických
prostředků. Volba padla na užití chemických prostředků.
Po
skončení iránsko-iráckého konfliktu dostala zelenou výroba a testování
biozbraní. Došlo k modernizaci výrobních zařízení a k testování
aerosolů připravených z Bacillus anthracis
a botulotoxinu. Po vypuknutí
války v Perském zálivu, v r. 1990
byl dán pokyn pro hromadnou výrobu těchto biozbraní. V r. 1991 Irák
disponoval cca 170 bombami s náplní antraxu a botulotoxinu a 25 hlavicemi
raket, které byly připraveny k plnění biologickými prostředky. Dosud není jasné
zda, kde a jak měly být tyto biozbraně použity. Irácký výzkum, s pomocí
zahraničních zdrojů, se urychleně orientoval na studium nebezpečných virů; byly
zvažovány možnosti jejich využití.
Po ukončení války bylo rozhodnuto utajit jak výrobu tak
skladování již vyrobených biozbraní. To se úspěšně dařilo a irácký bio-program
zůstával po dlouhou dobu zcela podceněn. Teprve v r. 1995 po útěku presidentova
zetě Husseina Karnel Hassana byly získány dokumenty, které odhalily dosud
neznámý rozsah a sofistikaci iráckého programu biozbraní. V rámci programu
bylo vyprodukováno kolem 20.000 litrů botulotoxinu a 8.000 litrů suspense
antraxových spor. Jako nosiče biozbraní měly sloužit 120- 200 kg bomby,
vybavené padákem a 90 -100 litrovou bio-náplní, střely do raketometů, hlavice
raket SCUD s doletem 300 až 600 km, vybavené
45 litrovou bio-náplní. Tento arsenál doplňovala adaptovaná trysková
letadla s externími barely o kapacitě 2000 litrů a zařízením na rozprašování aerosolu. Dodnes mezinárodní
inspekční tým nenabyl jistotu, zda se tento arsenál podařilo beze zbytku
likvidovat.
Pandořina skřínka - biozbraně
Christofer Davis (bývalý zpravodajský
důstojník britského námořnictva a znalec Sovětského svazu) ředitel Konsultační
společnosti ORAQ v Marlborough v
Britanii otevřel "Pandořinu skříňku biozbraní". Informoval posluchače
o britských experimentech s antraxem ve 40.létech, o Spojeneckém programu (USA,
Anglie, Kanada, Austrálie, Nový Zéland) testování biozbraní v 50. a 60. létech
v mořích a ostrovech Pacifiku a o důvodech ukončení těchto výzkumů (v polovině
50.let v Britanii a v r.1969 v USA). Na sérií diapositivů demonstroval
posluchačům fotografie v minulosti i současnosti používaných výrobních
zařízení, včetně fermentačních tanků, testovacích aerosolových komor, plnících
zařízení, výrobních závodů a nosičů biozbraní od nejprimitivnějších cylindrů a
keramických bomb po hlavice interkontinentálních raket a letadel přizpůsobených
k rozprašování bio-aerosolu.To vše s úmyslem potvrdit, že tyto věci skutečně
existovaly a existují a ohrožují lidstvo i dnes.
Jako expert na SSSR věnoval se obšírněji projektům výroby
biologických zbraní v bývalém Sovětském svazu. Již od 60. let spojenecké
zpravodajské služby měly podezření , že
SSSR, v rozporu s podepsanou „Konvencí o biologických zbraních a
toxinech“, organizuje výrobu biozbraní. Chyběly pouze přesvědčivé důkazy. Ty
poskytl V.Pasečnik, ředitel Ústavu ultra-čistých biopreparátů v Leningradu, jež
pracoval na projektu modifikace hlavic raket k přenosu a rozptylu biologických
agens. Pasečnik přeběhl v r. 1989 za pomoci Britské zpravodajské služby do
Anglie. Postupně byly získány a ověřeny informace, že Sovětský svaz disponuje
rozsáhlou výrobou a zásobami biologických zbraní včetně mezikontinentálních
raket nesoucích biologické zbraně a namířenými na Západ. Bylo odhaleno, že
výzkumem, výrobou a skladováním biozbraní se zabývá nejen sovětský vojenský
průmysl ale i civilní sektor. V civilním sektoru organizovala, řídila a
financovala výrobu a skladování biozbraní státní organizace zvaná
"Biopreparát" založená v r.1973, tj. rok poté co Sovětský svaz
podepsal konvenci o biologických zbraních a toxinech. V krátkém čase se tato
agence skládala z téměř 50 výzkumných, výrobních či skladovacích zařízení, rozesetých po celém území
Sovětského svazu. Některá z těchto zařízení byla mobilní, schopná výroby
biozbraní i za přesunu na kolejích. Agence měla plnou podporu státu, jež
zajišťoval její mnohomiliardové financování. Na výzkumech a výrobě biologických
zbraní se podíleli civilní zaměstnanci řízeni vojenskými odborníky, pod
dohledem speciálních bezpečnostních složek. Více než polovina z cca 70.000
zaměstnanců Biopreparátu se podílela na
výzkumu, testování a výrobě biozbraní; zbytek pak na výzkumu a výrobě
vakcín, léčiv a diagnostických biopreparátů. Je nepochopitelné, že tato
rozsáhlá síť zařízení s tolika zaměstnanci unikala po tak dlouhou dobu
pozornosti západních zpravodajských služeb.
Dnes je Biopreparát daleko menší organizaci než za času
Sovětského svazu a prošel náročnou přeměnou z vojenského na civilní výzkum
i výrobu. Podle Davise zůstává nezodpovězena řada otázek: čím se zabývají v současnosti
vojenská mikrobiologická zařízení v Ruské federaci, kam odešla většina expertů,
kteří opustili z finančních důvodu Biopreparát, kdo je dnes platí a co si s sebou odnesli.
Nezbývá
než být připraveni na akty státního či skupinového bioterorismu.
Sovětský program bio-zbraní
Ken Alibek (alias Kanatjan Alibekov - v létech 1987-1991 zástupce ředitele “Biopreparátu”, tj. sovětského komplexu center výzkumu, výroby a skladování biologických zbraní), dnes pracovník bio-defensivní organizace Hadron, Inc.,USA. se věnoval namísto sovětskému programu problematice výroby bio-zbraní.
Biologické
zbraně, spolu s nukleárními a chemickými patří mezi zbraně masové
destrukce. Oproti nukleárním zbraním, které zničí vše v místě dopadu,
biologické zbraně ponechávají intaktní budovy, dopravní sítě a infrastrukturu.
Měly by se nazývat zbraněmi hromadného zabíjení, nikoliv hromadné destrukce.
Jsou to zbraně strategického použití, účinné a nebezpečné, které mohou usmrtit
obrovské množství lidí a jejich efekt není omezen pouze na zacílenou lokalitu,
ale postihuje daleko širší oblast. Podstatou biologické zbraně jsou vlastně
mikroorganismy, bakterie, viry či jejich toxiny, napadající makroorganismus.
Mezi faktory ovlivňující výběr agens pro použití jako biologické zbraně patří:
i) stabilita agens ve vnějším prostředí, ii) velikost infekční dávky, iii)
možnost dalšího interhumáního přenosu, a iv) dostupnost preventivních a
profylaktických opatření a terapie. Sovětští odborníci počítali
s desítkami mikrobiálních agens, které byly vhodné pro použití jako
biologické zbraně. Nejdůležitější byly patogenní původci neštovic, moru, sněti
slezinné (antraxu) a botulismu. Mezi další důležité patřily, původci tularémie,
vozhřivky, tyfu, Venezuelské koňské
encefalitidy a hemoragických horeček (horeček Marburg a Ebola). Každý ze čtyř
nejdůležitějších agens je charakterizován vysokou smrtností pohybující se od
30% u neštovic do více než 80% u antraxu. Původci neštovic a sněti slezinné
mají další výhody, včetně jejich relativně snadné výroby ve velkých kvantitách
a jejich odolnosti v zevním prostředí. Původce moru a botulotoxin jsou v tomto
ohledu méně vhodné.
Moderní průmyslová technologie umožnila hromadnou výrobu
a aerosolizaci patologických agens. Aerosol čistých kultur patogenů ztrácí rychle
virulenci a velmi rychle se rozptyluje. Proto se k práškovanému patogenu
přidávají specifická additiva, stabilizují jeho virulenci po dobu dopravy a
jeho přežití v nepříznivých povětrnostních podmínkách. Šíření infekčního
aerosolu, jak dosvědčuje incident ve Sverdlovsku, je neviditelné, bez vůně či
zápachu a může snadno pronikat i do budov a šířit se v jejich prostředí. K jeho detekci dochází relativně pozdě, po
mnoha hodinách, několika dnech či týdnech, když dojde k hromadnému onemocnění
postižených. V té době již dochází k dalšímu šíření infekčního agens z prvotně
postižených na jejich kontakty.
Teplota a povětrnostní podmínky ovšem určí efektivnost rozptylu
aerosolizovaného agens. Bakterie i viry jsou celkem rychle inaktivovány
ultrafialovým zářením a slunečním
světlem.Rovněž tak vydatný déšť, větrné proudy a vlhkost ovlivňují účinek. Tyto
faktory komplikují provedení
biologického útoku. K němu by pravděpodobně došlo při setmění či v noci a při
inversi, která zamezí odvátí infekčních částeček větrnou turbulencí.
Nejefektivnější biozbraně jsou
takové, které jsou schopny udržet se ve vzduchu a usmrtit dlouhou dobu po
rozptýlení. Tuto schopnost má na př. virus Marburg. Inhalace několika jeho
partikul, jež se vznášejí ve vzduchu i několik dní po útoku, může končit smrtí
postiženého.
KULT "Aum Shinrikyo"
Dr. Byle Oslon z
Washingtonské university, expert na plánování obranných akcí proti účinkům
prostředků masové destrukce seznámil posluchače s činností dříve málo známého
japonského náboženského kultu "Aum Shinrikyo"( Nejvyšší pravda).
Tento kult předpovídal nadcházející apokalyptickou válku, která umožní členům
kultu zmocnit vlády nad Japonskem a posléze nad celým světem. S cílem uspíšit
tento očekávaný proces členové kultu se snažili získat prostředky masové
destrukce k šíření paniky a k vyhlazení spoluobčanů. Kult, ovlivněn
iráckým programem, postupně vybudoval chemické a biologické laboratoře.
Od počátku 90.let
kult experimentoval se sarinem i jinými plyny, jejichž účinky testoval na ovcích své hospodářské
farmy v Austrálii. K teroristickému použití sarinu členy Aum Shinrikyo došlo v
r. 1994 v městě Maxamoto při kterém 7 osob zemřelo a 57 byly zraněno. Přesto
útok sarinem v tokijském metru
provedený v březnu 1995 přišel
jako nečekané překvapení. Zajímavé bylo i jeho provedení. Sarin ve vysoké
koncentraci byl deponován v plastickém pytlíčku, který byl ukryt v balíčku z
novin. Po propíchnutí balíčku se sarin
pomalu prodíral novinovým obalem a pozvolna pronikal do okolí. Balíčky
byly umístěny současně v pěti vlakových
soupravách jedoucích po různých trasách z periferie k stanici v centru města,
v jejíž blízkosti jsou vládní budovy a státní úřady. Bylo usmrceno 12
cestujících a přes 5.500 osob bylo
zraněno.
Rovněž od počátku
90.let členové kultu experimentovali v biologických laboratořích s biotoxiny a
patogeny vyvolávajícími antrax, choleru či Q-horečku. V r. 1993 uskutečnili
expedici do Zaire, kde se snažili získat virus Eboly.Teprve v r. 1998 vyšlo
najevo, že v rozmezí let 1990-1995, členové Aum Shinrikyo celkem 8 krát použili aerosol antraxu a botulotoxin
v ulicích Tokia, v jeho okolí, včetně okolí US námořní základny. Bohudík
všechny tyto incidenty se obešly bez obětí a tak unikly větší pozornosti tisku
i veřejnosti.
Ačkoliv vůdce kultu byl odsouzen jeho členská základna
zůstala nedotčena a legálně pracuje dodnes. Úspěšně obchoduje v elektronice,
počítačové technice a vlastní velké obchodní domy s čistým ziskem přes 30 milionu USD ročně. Uvádí se, že v současné
době má více než 5000 příslušníků v Japonsku a odbočky na Sri Lance, v Německu,
Rusku, Ukrajině, Bělorusku i Kazachstánu.
pokračování
příště
Doc.MUDr.Zdeněk Ježek,DrSc.