ZPRÁVY CEM (SZÚ, Praha) 2000; 9(2):

 

Symposium o bioterorismu, Sydney, srpen 1999, I.část

___________________________________________________________________________

Zdeněk Ježek

 

            Za sponzorství Australské mikrobiologické společnosti se konalo 14. srpna 1999 v Sydney symposium o bioterorismu, které se účastnilo několik set virologů, bakteriologů a parazitologů účastnících se  XI.kongresu Mezinárodní unie mikrobiologických společností. Moderátorem symposia byl prof. D.A. Henderson z Centra pro civilní bio-obranné studie univerzity J. Hopkinse v Baltimore, USA. Ve své úvodní řeči poukázal na fakt, že po minulá desetiletí byly biologické zbraně hrubě podceňovány a zastíněny hrozbou nukleárních zbraní. V tomto stínu byly, zcela utajeně, rozpracovány metodiky použití biologických prostředků nejen proti lidem, ale i zvířatům a rostlinám, především úrodě. V poslední době dochází k přehodnocení situace z níž vyplývá : i) hrozba akcí biologického terorismu je ve srovnání s minulostí, daleko větší (recepty na výrobu biologické zbraně jsou dnes na Internetu), ii) včasná detekce osob či teroristických skupin hodlajících použít biozbraně a rovněž tak paralysování přímých bioteroristických akcí je velice obtížné, iii) opatření zaměřená proti bioteroristické hrozbě, pokud vůbec existují, mají pouze minimální podporu a finanční zabezpečení.

 

 Irák

            O problematice výroby a utajování biozbraní referoval Dr. Hamish Killip, dlouholetý pracovník Porton Downu a poradce britské zpravodajské služby. Účastnil se práce inspekčního týmů v bývalém Sovětském svazu v r.1991 i práce mezinárodního inspekčního týmu v Iráku po válce v Perském zálivu. O výzkumu a možnostech výroby biologických zbraní v Iráku se začalo uvažovat již od konce 60.let. Teprve v 70. létech se dostalo těmto záměrům systematické podpory ze strany iráckých vojenských i zpravodajských kruhů. Tajné laboratoře k výzkumu a výrobě biozbraní byly zřízeny na pokraji pouště (na území 5x2 km). Práci řídili odborníci, školení v zahraničí. Studovala se především technologie hromadné výroby a bakterií a jejich toxinů. V době iránsko-irácké války armádní velení srovnávalo možnosti použití jak biologických tak chemických prostředků. Volba padla na užití chemických prostředků. 

Po skončení iránsko-iráckého konfliktu dostala zelenou výroba a testování biozbraní. Došlo k modernizaci výrobních zařízení a k testování aerosolů připravených z Bacillus anthracis a botulotoxinu. Po vypuknutí války v Perském zálivu, v r. 1990  byl dán pokyn pro hromadnou výrobu těchto biozbraní. V r. 1991 Irák disponoval cca 170 bombami s náplní antraxu a botulotoxinu a 25 hlavicemi raket, které byly připraveny k plnění biologickými prostředky. Dosud není jasné zda, kde a jak měly být tyto biozbraně použity. Irácký výzkum, s pomocí zahraničních zdrojů, se urychleně orientoval na studium nebezpečných virů; byly zvažovány možnosti jejich využití.

            Po ukončení války bylo rozhodnuto utajit jak výrobu tak skladování již vyrobených biozbraní. To se úspěšně dařilo a irácký bio-program zůstával po dlouhou dobu zcela podceněn. Teprve v r. 1995 po útěku presidentova zetě Husseina Karnel Hassana byly získány dokumenty, které odhalily dosud neznámý rozsah a sofistikaci iráckého programu biozbraní. V rámci programu bylo vyprodukováno kolem 20.000 litrů botulotoxinu a 8.000 litrů suspense antraxových spor. Jako nosiče biozbraní měly sloužit 120- 200 kg bomby, vybavené padákem a 90 -100 litrovou bio-náplní, střely do raketometů, hlavice raket SCUD s doletem 300 až 600 km, vybavené  45 litrovou bio-náplní. Tento arsenál doplňovala adaptovaná trysková letadla s externími barely o kapacitě 2000 litrů  a zařízením na rozprašování aerosolu. Dodnes mezinárodní inspekční tým nenabyl jistotu, zda se tento arsenál podařilo beze zbytku likvidovat.

 

Pandořina skřínka - biozbraně

 

             Christofer Davis (bývalý zpravodajský důstojník britského námořnictva a znalec Sovětského svazu) ředitel Konsultační společnosti ORAQ  v Marlborough v Britanii otevřel "Pandořinu skříňku biozbraní". Informoval posluchače o britských experimentech s antraxem ve 40.létech, o Spojeneckém programu (USA, Anglie, Kanada, Austrálie, Nový Zéland) testování biozbraní v 50. a 60. létech v mořích a ostrovech Pacifiku a o důvodech ukončení těchto výzkumů (v polovině 50.let v Britanii a v r.1969 v USA). Na sérií diapositivů demonstroval posluchačům fotografie v minulosti i současnosti používaných výrobních zařízení, včetně fermentačních tanků, testovacích aerosolových komor, plnících zařízení, výrobních závodů a nosičů biozbraní od nejprimitivnějších cylindrů a keramických bomb po hlavice interkontinentálních raket a letadel přizpůsobených k rozprašování bio-aerosolu.To vše s úmyslem potvrdit, že tyto věci skutečně existovaly a existují a ohrožují lidstvo i dnes.

            Jako expert na SSSR věnoval se obšírněji projektům výroby biologických zbraní v bývalém Sovětském svazu. Již od 60. let spojenecké zpravodajské služby měly podezření , že  SSSR, v rozporu s podepsanou „Konvencí o biologických zbraních a toxinech“, organizuje výrobu biozbraní. Chyběly pouze přesvědčivé důkazy. Ty poskytl V.Pasečnik, ředitel Ústavu ultra-čistých biopreparátů v Leningradu, jež pracoval na projektu modifikace hlavic raket k přenosu a rozptylu biologických agens. Pasečnik přeběhl v r. 1989 za pomoci Britské zpravodajské služby do Anglie. Postupně byly získány a ověřeny informace, že Sovětský svaz disponuje rozsáhlou výrobou a zásobami biologických zbraní včetně mezikontinentálních raket nesoucích biologické zbraně a namířenými na Západ. Bylo odhaleno, že výzkumem, výrobou a skladováním biozbraní se zabývá nejen sovětský vojenský průmysl ale i civilní sektor. V civilním sektoru organizovala, řídila a financovala výrobu a skladování biozbraní státní organizace zvaná "Biopreparát" založená v r.1973, tj. rok poté co Sovětský svaz podepsal konvenci o biologických zbraních a toxinech. V krátkém čase se tato agence skládala z téměř 50 výzkumných, výrobních či skladovacích  zařízení, rozesetých po celém území Sovětského svazu. Některá z těchto zařízení byla mobilní, schopná výroby biozbraní i za přesunu na kolejích. Agence měla plnou podporu státu, jež zajišťoval její mnohomiliardové financování. Na výzkumech a výrobě biologických zbraní se podíleli civilní zaměstnanci řízeni vojenskými odborníky, pod dohledem speciálních bezpečnostních složek. Více než polovina z cca 70.000 zaměstnanců Biopreparátu se podílela na  výzkumu, testování a výrobě biozbraní; zbytek pak na výzkumu a výrobě vakcín, léčiv a diagnostických biopreparátů. Je nepochopitelné, že tato rozsáhlá síť zařízení s tolika zaměstnanci unikala po tak dlouhou dobu pozornosti západních zpravodajských služeb.

            Dnes je Biopreparát daleko menší organizaci než za času Sovětského svazu a prošel náročnou přeměnou z vojenského na civilní výzkum i výrobu. Podle Davise zůstává nezodpovězena řada otázek: čím se zabývají v současnosti vojenská mikrobiologická zařízení v Ruské federaci, kam odešla většina expertů, kteří opustili z finančních důvodu Biopreparát, kdo je dnes platí a co si  s sebou odnesli.

Nezbývá než být připraveni na akty státního či skupinového bioterorismu.

 

Sovětský program bio-zbraní

Ken Alibek (alias Kanatjan Alibekov - v létech 1987-1991 zástupce ředitele “Biopreparátu”, tj. sovětského komplexu center  výzkumu, výroby a skladování biologických zbraní), dnes pracovník bio-defensivní organizace Hadron, Inc.,USA. se  věnoval namísto sovětskému programu problematice výroby bio-zbraní.

Biologické zbraně, spolu s nukleárními a chemickými patří mezi zbraně masové destrukce. Oproti nukleárním zbraním, které zničí vše v místě dopadu, biologické zbraně ponechávají intaktní budovy, dopravní sítě a infrastrukturu. Měly by se nazývat zbraněmi hromadného zabíjení, nikoliv hromadné destrukce. Jsou to zbraně strategického použití, účinné a nebezpečné, které mohou usmrtit obrovské množství lidí a jejich efekt není omezen pouze na zacílenou lokalitu, ale postihuje daleko širší oblast. Podstatou biologické zbraně jsou vlastně mikroorganismy, bakterie, viry či jejich toxiny, napadající makroorganismus. Mezi faktory ovlivňující výběr agens pro použití jako biologické zbraně patří: i) stabilita agens ve vnějším prostředí, ii) velikost infekční dávky, iii) možnost dalšího interhumáního přenosu, a iv) dostupnost preventivních a profylaktických opatření a terapie. Sovětští odborníci počítali s desítkami mikrobiálních agens, které byly vhodné pro použití jako biologické zbraně. Nejdůležitější byly patogenní původci neštovic, moru, sněti slezinné (antraxu) a botulismu. Mezi další důležité patřily, původci tularémie, vozhřivky,  tyfu, Venezuelské koňské encefalitidy a hemoragických horeček (horeček Marburg a Ebola). Každý ze čtyř nejdůležitějších agens je charakterizován vysokou smrtností pohybující se od 30% u neštovic do více než 80% u antraxu. Původci neštovic a sněti slezinné mají další výhody, včetně jejich relativně snadné výroby ve velkých kvantitách a jejich odolnosti v zevním prostředí. Původce moru a botulotoxin jsou v tomto ohledu méně vhodné.

            Moderní průmyslová technologie umožnila hromadnou výrobu a aerosolizaci patologických agens. Aerosol čistých kultur patogenů ztrácí rychle virulenci a velmi rychle se rozptyluje. Proto se k práškovanému patogenu přidávají specifická additiva, stabilizují jeho virulenci po dobu dopravy a jeho přežití v nepříznivých povětrnostních podmínkách. Šíření infekčního aerosolu, jak dosvědčuje incident ve Sverdlovsku, je neviditelné, bez vůně či zápachu a může snadno pronikat i do budov a šířit se v jejich prostředí.  K jeho detekci dochází relativně pozdě, po mnoha hodinách, několika dnech či týdnech, když dojde k hromadnému onemocnění postižených. V té době již dochází k dalšímu šíření infekčního agens z prvotně postižených na jejich kontakty.

 Teplota a povětrnostní podmínky ovšem určí efektivnost rozptylu aerosolizovaného agens. Bakterie i viry jsou celkem rychle inaktivovány ultrafialovým  zářením a slunečním světlem.Rovněž tak vydatný déšť, větrné proudy a vlhkost ovlivňují účinek. Tyto faktory  komplikují provedení biologického útoku. K němu by pravděpodobně došlo při setmění či v noci a při inversi, která zamezí odvátí infekčních částeček větrnou turbulencí.

            Nejefektivnější biozbraně jsou takové, které jsou schopny udržet se ve vzduchu a usmrtit dlouhou dobu po rozptýlení. Tuto schopnost má na př. virus Marburg. Inhalace několika jeho partikul, jež se vznášejí ve vzduchu i několik dní po útoku, může končit smrtí postiženého.

 

 KULT  "Aum Shinrikyo"

Dr. Byle Oslon z Washingtonské university, expert na plánování obranných akcí proti účinkům prostředků masové destrukce seznámil posluchače s činností dříve málo známého japonského náboženského kultu "Aum Shinrikyo"( Nejvyšší pravda). Tento kult předpovídal nadcházející apokalyptickou válku, která umožní členům kultu zmocnit vlády nad Japonskem a posléze nad celým světem. S cílem uspíšit tento očekávaný proces členové kultu se snažili získat prostředky masové destrukce k šíření paniky a k vyhlazení spoluobčanů. Kult, ovlivněn iráckým programem, postupně vybudoval chemické a biologické laboratoře.

            Od počátku 90.let kult experimentoval se sarinem i jinými plyny, jejichž  účinky testoval na ovcích své hospodářské farmy v Austrálii. K teroristickému použití sarinu členy Aum Shinrikyo došlo v r. 1994 v městě Maxamoto při kterém 7 osob zemřelo a 57 byly zraněno. Přesto útok sarinem v tokijském metru  provedený  v březnu 1995 přišel jako nečekané překvapení. Zajímavé bylo i jeho provedení. Sarin ve vysoké koncentraci byl deponován v plastickém pytlíčku, který byl ukryt v balíčku z novin. Po propíchnutí balíčku se sarin  pomalu prodíral novinovým obalem a pozvolna pronikal do okolí. Balíčky byly umístěny současně  v pěti vlakových soupravách jedoucích po různých trasách z periferie k stanici v centru města, v jejíž blízkosti jsou vládní budovy a státní úřady. Bylo usmrceno 12 cestujících a  přes 5.500 osob bylo zraněno.

            Rovněž od počátku 90.let členové kultu experimentovali v biologických laboratořích s biotoxiny a patogeny vyvolávajícími antrax, choleru či Q-horečku. V r. 1993 uskutečnili expedici do Zaire, kde se snažili získat virus Eboly.Teprve v r. 1998 vyšlo najevo, že v rozmezí let 1990-1995, členové Aum Shinrikyo celkem 8 krát  použili aerosol antraxu a botulotoxin v ulicích Tokia, v jeho okolí, včetně okolí US námořní základny. Bohudík všechny tyto incidenty se obešly bez obětí a tak unikly větší pozornosti tisku i veřejnosti.

            Ačkoliv vůdce kultu byl odsouzen jeho členská základna zůstala nedotčena a legálně pracuje dodnes. Úspěšně obchoduje v elektronice, počítačové technice a vlastní velké obchodní domy s  čistým ziskem přes 30 milionu USD ročně. Uvádí se, že v současné době má více než 5000 příslušníků v Japonsku a odbočky na Sri Lance, v Německu, Rusku, Ukrajině, Bělorusku i Kazachstánu.

 

 pokračování příště

 

Doc.MUDr.Zdeněk Ježek,DrSc.