![]()

V listopadovém
čísle Zpráv CEM z minulého roku jsme vzpomněli sedmdesátých narozenin našeho
dlouholetého spolupracovníka RNDr.
Karla Vojtěchovského, CSc.
Vzpomínku si přečetl
a se skromností sobě vlastní mávl rukou, že toto výročí nestojí za řeč
(i když je
s námi, v úzkém kruhu nejbližších, velmi radostně a v dobré
pohodě oslavil). Tehdy nikdo z nás, ani on sám netušil, jaký krutý osud ho
v nejbližších dnech čeká. První velkou ránu mu zasadilo ukončení
pracovního poměru ředitelstvím SZÚ, které postihlo i další pracující
důchodce. Bez slůvka poděkování či rozloučení byl donucen koncem roku 2002
opustit místa a společenství, kde pracoval, intelektuálně a společensky žil několik
desetiletí. Při předvánočním vyřizování všech výstupních formalit na něm bylo
přímo vidět psychické utrpení. V lednu 2003 byla u „našeho Káji“ stanovena
diagnóza prasklého mozkového aneuryzmatu, s rozsáhlým mozkovým postižením.
A začal velký Kájův boj o život. S koncem, bohužel, fatálním. V noci
27.3.2003 nás RNDr. Karel Vojtěchovský, CSc. navždy opustil.
Milý a milovaný
Kájo, my, Tvoji spolupracovníci a přátelé ze SZÚ, nikdy nezapomeneme na Tvoji
milou a dobrosrdečnou povahu, na chvíle práce i veselí, které jsme s Tebou
prožili, na Tvůj životní optimismus a radost ze všech všedních i nevšedních
dnů... Tvoje schopnost radovat se a být
vděčný za každé životní dobro bude vždycky s námi. Že svět je nevděčný a
zapomíná na své světlé postavy (a tou bezesporu Dr. K. Vojtěchovský byl), byť
vykonaly pro společnost mnohé, to jsi vždy věděl a nic jsi tedy neočekával. A
my si z toho bereme poučení a také proto nehodnotíme Tvé profesní zásluhy
(a není jich málo), ale děkujeme Ti především za Tvůj život, který jsme
s Tebou sdíleli.
Za spolupracovníky
M.B.